Pražský maraton RunCzech

V neděli 5.5. se konala asi nejočekávanější běžecká akce v České republice a i pro nás byl pražský maraton hlavním cílem v sezóně. Příprava v mém případě trvala asi 3 měsíce, kdy jsem postupně zintenzňovala počet výběhů za týden a ubírala další aktivity, které mi ve výkonu moc nepomáhaly. Poslední týdny jsem zcela opustila tréninky crossfitu, po kterém jsem měla nohy opravdu jak z olova. Obecně neběhám velké objemy, snažím se střídat delší pomalejší trasy (15 km) s kratšími rychlejšími výběhy (5 km). Tak jednoduchý to může být:-). Běžecký boty nazouvám v přípravě asi 5x týdně.

Celý maratonský víkend byl velmi chladný, v sobotu dokonce dost pršelo. Tohle jsou ale pro mě ideální podmínky. Právě už i jarní vyšší teploty mi dávají většinou dost zabrat při běhu. Při pohledu ráno na teploměr jsem se tedy dost zaradovala:-) jenom 4 stupně:-).

Celé Staroměstké náměstí bylo před 9 hod. na nohou. Organizátoři ohlásili rekordní počet běžců 10 600, co je uctihodné číslo. Do Prahy zavítalo taky přes 90 národností. Ta různorodost a barevnost je na těhle závodech nejzajímavější. Na startu je možné zahlédnout všechny věkové kategorie, běžce v napaditých převlecích, v kterých nechápu jak se může vůbec běžet nebo i běžce s hendikepem. Před všemi smekám.

Co se týká samotného běhu, hned po úvodních tónech tradiční Vltavy, jsem věděla, že dneska je můj den D. Běželo se mi skvěle od první minuty. Místo plánovaných 5,3 min/km jsem nastavila na 5,15 min/km a doufala, že se nedostaví krize. Všechno šlo lehce až asi do 30 km, kde se samozřejmě závod láme na část, když už nejsou zásadní nohy ale hlava. Svaly začaly tuhnout a hlavou začaly probíhat obavy, kdy teda ta velká krize přijde. Nakonec se žádná velká krize nedostavila. Samozřejmě člověk odečítá na konci metr po metru, bojí se, kdy přijde nějaká hrozná křeč nebo nevolnost a začíná být více a více nervózní. Na druhou stranu,


jak se blížítě k cíli na Staroměstkém náměstí, obrovská radost a endorfiny začínají popohánět unavené tělo. Nakonec jsem do cíle dorazila v čase 3:45. Ve srovnání s předchozími maratony jsem zrychlila, ale zásadní je pro mě ten zážitek a fakt, že jsem si to mohla užít a ne protpět. Brácha nakonec dorazil minutu před 4 hod., což je v jeho věku super čas a ve srovnání s minulým rokem zrychlil o 20 min. Kloubouček. Vtipně jsme si oba mysleli, že je přede mnou, hlavně když na Strakonické na mě vesele při otáčení mával. Ale okolo 30 km si prošel krizí, dostal křeče a já ho očividně někde tam předběhla. Nikdo nevíme, ale hlavně jsem se v cíli šťastně našli.

Každý závod se mi vyskytne nějaký problém. Tentokrát jsem zjistila, že po celonočním nabíjení mi sluchátka hlásí vybito. Naštěstí mamka neskutečně pomohla a na 10 km už mi předávála čersvě zakoupené pecky:-). Komu čest, tomu čest:-). Všimla jsem si, že většina běžců, už hudbu při běhu nepsolouchá, což ještě před pár lety tak nebylo, ale já prostě musím. Pomáhá mi to dost, tak nemám důvod měnit návyky:-).

2 dny po závodě naše chůze připomíná kačera a člověk si musí rozmyslet každý krok, ale určitě to všechno stojí za to. Maraton nás oba znovu nakopl a těšíme se na další akce.




20 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
  • White Facebook Icon
  • White Instagram Icon