Tradiční Pečecká desítka poprvé

Poslední 2 roky jsme s rodinným Ledeč Runem silniční sezónu začínali v Kbelích u Prahy. Tamní desítka je také Akademické mistroství ČR. Bohužel letos jsme nestačili včas zajistit registraci, tak muselo dojít ke změně plánu. Jako alternativa byla zvolená neméně populární Pečecká 10. V den závodu, v sobotu 8.3. se ozvalo jaro v plné síle. Dopoledne se teplota pohybovala ještě pod 0 ale okolo oběda, kdy se blížil start, už se běžci rozcvičovali v plážové teplotě téměř.

Zázemí závodu bylo v místní sportovní hale, vedle se ve stáncích prodávaly pouťové dobroty a celková atmosféra závodu byla přátelská a milá. Už před závodem jsem si všimla, že se sešla silná parta bežců (Homoláč, Zemaník, Vaš, Pavlišta, Šinágl atd.) a že o dobré výsledky nebude nouze. To se my hobbíci dozvíme vždy až později z online výsledků:-). A tak se i stalo...

Závod odstartoval ve 12:30. Běželo se přes dvě obce a následně se po obrátce zamířilo zpátky směr Pečky. Hned jsem zjistila, že trasa nebude patřit mezi ty nejrychlejší, protože si musíte vyběhnout asi dva kopečky. Ale hlavní osobní cíl bylo udržet tempo a nevyhnít. To se mi bohužel po přestřelených první kilometrech často stává... tentokrát tomu naštěstí nebylo a do cíle jsem se dostala v čase 42:20. Není to žádná hitparáda a chci to osekat aspoň na těch 40 (už několik let:-))... ale asi si ještě musím počkat, až budu velká holka:-). Jsem ale moc ráda, že nefoukalo, protože z povídání od zkušených účastníků a z navnímání profilu tratě, to může tady nadělat člověku velké mrzení.

Závodu dávám palce nahoru. Příjemná atmosféra, perfektně domluvený počasí:-), vše šlo jak na drátku!

Blaník po roce opět potěšil

Zimní běh na Blaník je už poněkolikáté "Otvírákem sezóny". Poslední ročníky si pamatuju jenom s hezkým počasím a letošek nebyl výjimkou. Sice trasa nebyla tak hodně zasypaná sněhem, ale sluníčko a jinovatka v okolí vykouzlily pěkný výhledy a přispěly k celkovému pozitivnímu prožitku. Letošní ročník byl 2. ročníkem, kdy zázemí a start závodu byl místo původní Vlašimi v Načeradci. Organizace byla jako vždy výborná a není asi co vytknout. Jenom jsme si trošku posteskli, že už nebyla k dostání polívka v rámci registrace. Ta vždycky po zimní výkonu extrémně bodla. Určitě za pochvalu stojí skupina fandících cizinců, která už vyšperkovala minulý ročník. Trasa z Načeradce mimo toho, že je kratší než původní, tak je určitě více běhací. Až na samotné dva vrcholky Velký a Malý Blaník to jde dát docela ve slušném tempu. Ve finiši jsem zjistila, že jsem si dokázala zlepšit čas o celých 5 sekund (1:43:33):-). Nejdřív jsem byla naštvaná, protože bych si představovala, že rok tréninku má konečný čas trošku víc seknout. Ale pak jsem jsem si řekla, že každá vteřinka se přeci počítá. A hlavně, ať ten čas neleze nahoru:-).

Obrovská výzva byla zdolána: B7 2022

Po sepsání prvního závodu roku 2023 jsem si uvědomila, že jsem kvůli lajdáctví, které trvalo celý předešlý rok, nezvěčnila do textu intenzivní zážitek na první naší Beskydské sedmičce.

Na B7 (nejznámější ultratrail ČR pořádaný v Beskydech) jsme se přihlásili s mým bratrem a to už po několika letech vzájemného otálení a hecování. Moje podezření, že Tom se nezvládne řádně připravit se vlastně za pár měsíců jasně potvrdilo, a tak bratra na soupisce vyměnila moje odvážná ségra:-). Ne že bychom neprocházely žádnou přípravou, ale z učebnice ultratrailu jsme také úplně nečerpaly. Od jara jsme vybíhali na tréninky častěji a zvýšily objemy, vložily kopce a uspořádaly pár horských delších výletů. Je ale na místě, že se jednalo spíše o objemy pro půlmaratony než 100km závody:-). Fyzičku jsme cítily dobrou, ale jestli stačí na zdolání tak těžkého závodu, bylo jenom ve hvězdách. Je ještě fajn přidat, že Kačka se taky intenzivně věnovala teoretické přípravě a myslím si, že ji za těch pár měsíců neuniklo ani jedno edukační nebo dokumentární video o tomhle závodě. Znalosti a rychlost tedy máme, takže můžeme vyjet ku Třince...

V pátek 26.8. jsme s co nejlepším svědomím a vědomím zabalili všechny věci na závod, vybrali to nejvhodnější oblečení, sebrali podporu od rodiny a vyrazili směrem ke kopcům, které nám budou dělat celý týden společnost. Samozřejmě, že tomu přecházela nutná rešerše, co může všechno využít, co se nám hodí a co určitě nebrat. Řekněme, že se mi to tak na 80% povedlo:-).

Do Třince jsme dorazili tak tak, protože páteční dálnice nám opravdu nic nedarovaly a už tak dlouhá cesta ze startovací Vysočiny se několikanásobně prodloužila. Podle mě jsme neměly ani celou hodiny na přípravu. Všechno šlo ale na registraci hladce, takže jsme byly včas a vzorně připraveny na atletickém stadionu odkud závod začínal. To co nám už tam připadalo zvláštní se potvrzovala celou cestu. I přesto, že předpověď počítala s možným deštěm, bylo velké teplo. Zdálo se to až nepřirozené, když pod horami na konci srpna člověk cítí takové teplo až dusno. Vlastně hned na prvním kopci jsme už přesně věděli, že to dusno bude peklo...

Protože uběhlo už několik měsíců od závodu, nebudu se pouštět do žádných podrobností, ráda bych jenom ťukla na hlavní body průběhu.

• Opravdu se vyplatilo vzít si 2 čelovky (součást povinné výbavy) a opravdu se vyplatí pořídit si čelovku kvalitní. Běžet několik hodin s mžouráním před sebou je maximálně demotivační a unavující.

• Pozor na žaludeční potíže. Z naší osobní zkušeností a z mnoha zkušeností zahlédnutých nebo zaslechnutých z tratě je tento zdravotní problém nejčastější strašák. Vlastně nevím, jakou radu udělit, ale buďte připraveni.

• Trudomyslnost střídá trudomyslnost. Jestli běžíte jako jedinec, tak máte šanci, že tyto dvě fáze budou proloženy fází pohoda. Jestli běžíte jako my ve dvojici, tak počítejte s tím, že se v trudomyslnosti budete pravidelně střídat.

• Horší než fyzická únava z výkonu je nedostatek spánku. Alespoň mě nespaní způsobilo cestou z Lysé hory velmi silné a nepříjemné momenty mikrospánku.

• Občerstvovačky jsou velmi časté a jsou vybaveny na jedničku. Ovšem až si po závodě spočítáte čas, který jste tu strávili, tak budete možná trochu litovat.

• Poslední kilometry do cíle trvaly opravdu dlouho a vlastně jsme si dost pokazily konečný čas. Kilometr není jako kilometr a někdy se vám prostě může neuvěřitelně prodloužit. Vzdálenost je subjektivní veličina pro běžce.

• Vyplatí se mít na trase dostaveníčku s někým známým. Taková situace vás namotivuje a přidá vám čerstvější krev do žil (švagr s námi strávil asi 10 km na trati).

• Všichni dobrovolníci a organizátoři byli maximálně milí a to po celou dobu závodu. Klobouk dolů a děkujeme.

Do cíle jsme se dostaly v čase 21:04:55. Podle mě nám poslední 3 km trvaly přes 2 hodiny a byl to opravdu už takový morální boj. Moje vyčerpání se projevilo i na tom, že jsem zapomněla na to, na co jsem se celou dobu těšila a to je výstup na schody. Naštěstí mě tam Kačka nahnala a já mohla vhodit do kasičky zežmoulanou bankovku. S medailí na krku jsme následně musely řešit situaci, kterou jsme opravdu nečekaly a to, že jsme se umístily 3. ve skupině 26-35 let ženy a vyhlašování vítězů se konalo druhý den dopoledne na náměstí v Radhošti. Sice jsme na to nebyly vůbec připravený a vybavený, ale praktické otázky ohledně ubytování na jednu noc byly zodpovězeny velmi rychle. Lehneme si všude, usneme okamžitě, nic jiného řešit do rána nechceme. No a tak asi už v 8 večer jsme usínaly místo v autě mířící zpět na Vysočinu na zemi v tělocvičně v Radhošti, která byla k dispozici závodníkům.

A co s příštím ročníkem?? Řeknu vám, stalo se přesně to, co bylo jasné. I přesto, že jsem na konci ten závod vlastně nenáviděla, nenáviděla jsem seběhy, kamenitý cesty, prostě všechno....už jsme i tak moc dobře věděly, že se musíme znovu vrátit. A tak by ročník 2023 měl být znovu i s naší účastí...